Menu
ZŠ Most
, Most,
Václava Talicha

Spisovatelka - Denisa Černá - Příběh o promrzlém muži

-

foto

Do lavic v naší škole zasedá každý den mnoho šikovných dětí, které vynikají hloubkou svých znalostí, uměleckým nadáním i výbornými sportovními výkony.
Mezi těmito úspěšnými žáky se skromně ukrývá kreativní, talentovaná, literárním géniem obdařená Denisa Černá ze třídy VII. A, jejíž stylistická lehkost, tvůrčí originalita a bezbřehá představivost jsou fascinující.
Při prezentaci vlastní tvorby ve výuce slohu nebo literatury Denisa své posluchače zavádí do tajů překvapivě strhujících fiktivních příběhů, které dokáže bez problémů vymyslet během krátké časové dotace.
O jedno takové vyprávění by se s Vámi Denisa ráda podělila.
Je pro mne radostí, že mohu pracovat s touto neobyčejnou žákyní, Petra Ernestová
 
Denisa Černá - Příběh o promrzlém muži
„Prosím vás! Slyšíte mě někdo? Ozvěte se, prosím vás! Copak se člověk nikoho nedovolá?!“ Hlas polozmrzlého muže se ztrácel v tichu. Tedy, ne úplně v tichu. Jeho křik o pomoc se ztrácel v bušení a hučení zimního a silného větru. Vánice. Muž byl po pás probořený ve sněhu a ne a ne se vyhrabat. Jeho poslední naději byl mobilní telefon, který měl u sebe v kapse. Jenže tu nebyl signál. Sic byl teple oblečený, skoro nic to neznamenalo. Připadalo mu, jakoby se velice pomalým a štiplavým procesem stával součástí sněhu. Promáčené oblečení se mu tisklo na tělo. Ani kapuce na hlavě nepomáhala. Kdekdo by si mohl všimnout, že se na ní začínají vytvářet rampouchy. Všiml by si toho každý, kdyby nebyla vánice a onen muž se v ní neztratil. Daleko od civilizace, daleko od záchrany. Roztřesenýma rukama odhodil mobilní telefon. Byl mu na nic. Věděl, že pokud se člověk ocitne v situaci podobné téhle, měl by se neustále hýbat. Aby nezmrznul. Taky věděl, že nesmí ležet a nesmí usnout. Pořád musí stát. Ano, tohle všechno znal. Jenže teď se ocitl v situaci, ze které není úniku. Nemůže se hýbat, když je uvízlý v díře. A stejně tak nemůže ani stát. Mermomocí se snažil udržet vzhůru, jenže ta zima kolem, ten štiplavý mráz na hrudi… všechno ho to uspávalo. Byla tu i chvíle, kdy si doopravdy přál zemřít. Okamžik, kdy se smířil s tím, že opustí tento svět. Jenže pak si vzpomněl na své milované. Na svou překrásnou manželku, která v tuhle dobu stojí vedle postýlky a naklání se nad jejich batoletem. Nad jeho synem. Nesmím umřít, pomyslel si onen člověk. Při představě, že by opustil svou rodinu, se mu sevřelo srdce. Chtělo se mu brečet, chtělo se mu řvát. Neměl na to dost sil. Párkrát se i utěšoval myšlenkou, že je to pouze zlý sen. Jenže kdyby byl, už by se dávno probudil. Kdyby to byl sen… spal by ve své posteli, spolu s Caroline. Jako každý den by se uprostřed noci probudil a šel uklidnit malého Liama, protože by zase plakal. I když řev dítěte, který ho pokaždé tak surově probudil, nebyl zrovna příjemný, pořád se to nedalo srovnat s tímhle. Panikařil. Nevěděl, co má dělat. Neměl žádnou naději na přežití. Věděl jen to, že zemřít nechce. Musí se postarat o rodinu. Jenže jak se odtud dostane?
Připadalo mu, jakoby uplynulo celé století, než konečně zaslechl nějaké zvuky. Ani si nevšiml, že začalo svítat. Jestliže přežil, musel v té díře uvíznout kolem druhé nebo třetí hodiny ranní. Jinak by tu již nebyl. Stále foukal silný vítr, ale vánice už byla tatam. Od té doby, co Michael – takhle se jmenoval onen muž – zkoušel mobilní telefon, dělal jednu a tu samou věc stále dokola. V díře nebyl úplně omezený pohybem. Pořád mohl hýbat horní částí těla, i když tu dolní měl úplně promrzlou. Tak moc, že už necítil vlastní nohy. Zkoušel se různě ohýbat, otáčet, protahovat. Byl velice znavený, ale nevzdával se. A jak už jsem řekla, zaslechl zvuky. Lépe řečeno štěkot. Blížil se. Michaelovi se sevřelo srdce. Na pár sekund snad ani nedýchal. Záchrana! Pořád má naději na přežití! Když se probral z toho úžasného pocitu, začal křičet. „Tady! Tady, prosím vás! Jsem tady! Přijďte sem!“ řval z plných plic. Ústa měl zmrzlá a jen těžce s nimi hýbal, ale nakonec se mu to povedlo. Stěží, ale povedlo. Křičel dál. Štěkot se přibližoval. A konečně spatřil záchranu. Běžel k němu velký černý pes, pohled upřený na něj. „Jsi tu! Pejsku, ty mě zachráníš!“ vykřiknul Michael. I když byl promrzlý, působil šťastně. V očích mu to nezvykle jiskřilo a namodralá ústa měl roztažená do úsměvu. Pes doběhl až k němu. Popadl jej za kapuci a začal muže tahat z díry ven. Michaela nikdy nenapadlo, že pes dokáže mít takovou sílu. DOSTÁVAL SE VEN! Konečně viděl své zmrzlé nohy. Pes stále svíral v zubech Michaelovu kapuci a začal ho táhnout… kam vlastně? Muž nevěděl. Hlavní bylo, že žije. Na ničem jiném nezáleželo. Zase si vzpomněl na Caroline s Liamem. Ach, jak byl šťastný. Zase je uvidí. Opět se s nimi shledá a oba je obejme. Nebylo příjemné, jak ho pes táhnul sněhem, ale muž na to nebral ohledy. Tohle bylo nic oproti tomu, čím si v noci prošel. Nevěděl, jak dlouho jej pes táhnul. Ani mu na tom nezáleželo. Konečně uviděl chatu s lidmi. Muže a ženu. „Rexi, kde jsi byl?!“ vykřiknul muž s kudrnatými hnědými vlasy a velkýma oříškovýma očima. Vyzařovaly z něj určité sympatie a bylo znát, že je to člověk, který má srdce na správném místě.               
Žena měla dlouhé blonďaté vlasy a zelené oči. Byla zachumlaná do bundy a jen co si muže všimla, zatvářila se vyděšeně. Oba se k Michaelovi rozběhli. Už si ani nevzpomínám, jak to všechno bylo. Nastal veliký zmatek. Nakonec to ale dopadlo tak, že Michaela odvezli záchranáři a hospitalizovali jej v nemocnici. Přežil. Znovu se shledal se svou manželkou a synem. A Rex? Žil se svými majiteli stejně jako dřív. Nedostal za své jednání moc zásluh, ale to mu ani nevadilo. Copak tu psi nejsou od toho, aby lidem pomáhali? No vidíte. A proto se říká, že je pes nejlepším přítelem člověka. Je to pravdivé. A vždycky bude.
Datum vložení: 21. 5. 2012 0:00
Datum poslední aktualizace: 21. 5. 2012 0:00

Škola

Virtuální prohlídka

Virtuální prohlídka

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
26 27 28 29 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31

Zvonění

Dopolední vyučování:

0. hodina – 7:00 – 7:45 hod.

1. hodina – 8.00 – 8.45 hod.

2. hodina – 8.55 – 9.40 hod.

3. hodina – 10.00 – 10.45 hod.

4. hodina – 10.55 – 11.40 hod.

5. hodina – 11.45 – 12.30 hod.

6. hodina – 12.35 – 13.20 hod.

 

Odpolední vyučování:

1. hodina – 13.25 – 14.10 hod.

2. hodina – 14.15 – 15.00 hod.

3. hodina – 15.05 – 15.50 hod.