Těžce zrakově postižené dítě potřebuje ke svému zdravému duševnímu i tělesnému rozvoji kolem sebe jiné děti. Nemělo by však mít nikdy mezi nimi zvláštní postavení.
Stává se, že dětský kolektiv nebere v úvahu zrakovou vadu svého člena (dítě nestačí na běžné dětské hry aj.). K této skutečnosti je nutno se postavit konstruktivně a dítěti i kolektivu pomáhat nenásilnými zásahy do dětských her a soustavně sledovat, jaké místo v kolektivu dítě zaujímá.
Je třeba přistoupit k rozvíjení náhradních možností při poznávání světa. Nejsou to jen zbývající smysly, ale kladné volní vlastnosti, jako např. vůle po samostatnosti, odvaha pro samostatnou chůzi, touha objevovat věci kolem sebe, manipulovat s věcmi, schopnost soustředit se na vybrané činnosti aj.
Proto jsem se rozhodla zdravým dětem dát na oči klapky, aby se dokázaly vžít do pocitů žáka se zrakovým postižením. K našim cvičením jsem využívaly prostory školy – třídu, chodbu a hlavně tělocvičnu. Učili jsme se s klapkami na očích vnímat svalové napětí a svalové uvolnění, části svého těla, polohu svého těla. V tělocvičně jsme si k nasazeným klapkám vzali do ruky bílé hole a procházeli kolem sklopených laviček a překračovali jsme lavičky. Šikovné a odvážné děti potom chodily i po lavičce nebo dokonce po nakloněné lavičce zavěšené na žebřině. Posledním úkolem byl výstup v klapkách na žebřiny.
Děti v klapkách získaly novou - jinou sociální roli. Jenže děti po našem experimentu si klapky sejmuly, ale nevidomý žák tuto svou sociální roli žije dál a s tímto stavem se poměrně často těžko vyrovnává.
Datum vložení:
3. 11. 2011 0:00
Datum poslední aktualizace:
3. 11. 2011 0:00