Zamyšlení

Co všechno se přežilo.

               Doba se nezadržitelně žene kupředu. Nové a nové možnosti se na nás valí ze všech stran. Vařit knedlíky postaru? Kdepak, tady máš návod na super knedle – rychle, jednoduše, levně. Čistit boty hadříkem, to je pasé, nastříkej roztok z rozprašovače a utíkej. Prostě otravné zdlouhavé práce, které by nás, nedej bože, odpoutávaly od věcí podstatně potřebnějších, pomaličku eliminujeme. Ba co více, my po zjednodušeních přímo prahneme.

Jsou oblasti, ve kterých se toho tolik neděje. Například čeština. Náš krásný český jazyk je kulturním bohatstvím naší země a dle mého mínění, jakákoli změna by se  udála, mateřskému jazyku by neprospěla. Pokusy o zjednodušení pravopisu již v minulosti byly a lze jen dodat, že se příliš nepovedly. Co ale s tím? Žáci, studenti, potažmo jejich rodiče hořekují a lomí rukama nad množstvím látky, kterou si musí děti osvojit. Žádají zjednodušení, důrazně se ptají, na co to a to budou v životě potřebovat. Nejčastěji se na pranýř nevole dostávají větné členy, druhy vedlejších vět a poměry. Tak tedy, něco málo na jejich obranu.

Větné členy nám pomáhají pochopit stavbu české věty, srozumitelně komunikovat. Později se znalost větných členů docela hodí, když se člověk učí anglicky a má vystavět větu ve správném slovosledu. Tedy nejdříve podmět, potom přísudek, potom předmět a poté příslovečná určení, dokonce nejdříve příslovečné určení způsobu, místa a teprve potom času. Dal by to někdo, kdyby znalost o větných členech neměl z hodin češtiny?

Jak je to s vedlejšími větami a stovkami jejich spojek, které se studenti učí zpaměti. Jejich jednotlivé druhy, tedy schopnost rozlišení věty přísudkové od doplňkové, dětem opravdu k ničemu není. Aneb jak jednou řekla jedna skvělá žena: z toho živi nebudou. Nicméně co už by měli všichni znát, jsou vztahy mezi jednotlivými větami. Protože ty vztahy předurčují, zda a kde se napíše v souvětí čárka.  Některé věty jsou hlavní, některé vedlejší. Řídící a závislé a se schopností  toto rozlišit, by většina žáků měla být schopna zapsat správně interpunkci, aniž by potřebovali určit, o jaký typ věty vedlejší se jedná.  ALE…zamyslet se a pochopit je leckdy složitější, než se navrčet a automaticky čárku vetknout.

Třetím příkladem jsou poměry. Ano myslím vztahy, ale nikoli vtahy milostné, nýbrž vztahy v souřadném souvětí, v souřadně spojených větách vedlejších a v několikanásobných větných členech. Poměry nám přesně vymezují vztah dvou vět, které jsou ve výpovědi vedle sebe a navíc jsou obě hlavní, nebo obě totožné vedlejší. Správně by to mělo být tak, že žák si souvětí přečte, zamyslí se, pochopí obsah sdělení, z logiky věci určí, v jakém vzájemném poměru ty věty k sobě jsou, a vetkne, či nevetkne čárku. ALE…není nakonec jednodušší navrčet se spojky, než číst s pochopením?

Jeden malinkatý příklad poměrů v několikanásobném větném členu, se kterým se můžeme běžně setkat. Příkaz: Kontaktujte nás písemně nebo telefonicky znamená, že musíte udělat obojí. Zavolat a zároveň napsat. Na druhé straně se pak často diví, proč se hlásíte dvakrát. No vysvětlujte jim, že jste znalí poměrů a že spojka nebo bez čárky znamená poměr slučovací.

 Naopak ve větě Kontaktujte nás písemně, nebo telefonicky, si můžete jednu z možností vybrat. Zařídila nám to znalost poměru vylučovacího.

PS: V článku je přes padesát čárek, jsou všechny správně?

Mgr. Šárka Mandincová