OSVĚTIM

OSVĚTIM - 28.5.2018

   Je to týden, kdy jsme navštívili jeden z  nejhrůznějších nacistických vyhlazovacích koncentračních táborů v historii lidstva. Vzdělávací cestu jsme plánovali mnoho měsíců a nebylo vůbec jednoduché zajistit termín prohlídky. Každý den přichází do Osvětimi několik stovek pobídek, ale my jsme nakonec, po dlouhých jednáních, měli štěstí. Každoročně totiž tato tragická místa navštíví až 2,5 milionů lidí z celého světa. Nám se tedy prohlídku zabezpečit podařilo a 35 se nás 28. května 2018 vydalo směr Polsko. Cesta to byla po všech stránkách nesmírně náročná. Odjížděli jsme před třetí hodinou ranní a vrátili se chvilku před půlnocí. Celou cestu nás také provázelo horké a vyčerpávající počasí. Měli jsme v „nohách“ přes 1200 kilometrů.  Nikdo z nás si ale vůbec neuměl představit to, co nás čeká na místě. Na každého působila atmosféra Osvětimi a Březinky jinak. Každý si musel v hlavě porovnat osobní pocity a myšlenky sám. Za všechny žáky vybírám slova žákyně 7. ročníku Aničky Olivíkové, která své postřehy a pocity vystihla velmi citlivě a osobitě.

„Člověk si večer před odjezdem pomyslí, že nebude spát. Těší se totiž na výlet do Osvětimi. Lidé v té době asi také nespali, ale z úplně jiného důvodu než my. Pro většinu z nich to byla cesta smrti. Kdo z dětí v té době mohl vědět, že si dnes děti stejně staré jako ony budou prohlížet jejich černobílé fotografie, zavěšené na zdech bývalých kasáren v koncentračním táboře v Polsku? Nejspíš NIKDO. Když se pak procházíte po plynové komoře a dozvídáte se, že otvor ve stropě sloužil jako průchod pro plechovky s Cyklonem B, je téměř nesmiřitelné říct: „Tady, možná právě na místě, kde teď stojím, někdo před mnoha lety zemřel v děsivém a hrůzném utrpení.“ I my, kdybychom tam dříve stáli, bychom byli během několika málo minut mrtví. Je těžké jim pohlédnout do tváří a přitom si plně uvědomit, že všichni už zemřeli. Můžeme vidět pokoje, kde vězni přebývali, můžeme vidět vlasy lidí, kteří už neexistují, můžeme vidět místa, kde umírali, ale nemůžeme s nimi prožít jejich osud. Ovšem je důležité všechno TO vidět. Minulost by se neměla opakovat. Podle mě je nejhorší to, že když je nacisté posílali do plynových komor, nevěděli, že tam zemřou. Jiní členové rodin si možná mysleli, že je jen odvádí do jiné části tábora. Možná doufali, že se někdy shledají. Mě osobně napadalo při prohlídce hodně myšlenek, které by si mohli různí lidé myslet. Když jsme pak přijeli zpátky, rodiče a kamarádi se mě ptali, jaké to bylo. Jenomže… na to se nedá jednoduše odpovědět: „Bylo to dobré/ špatné.“

BYLO TO JEDINEČNÉ A ZAŽÍT BYCH TO NA VLASTNÍ KŮŽI NECHTĚLA.

Není možné porozumět poválečné Evropě a světu bez důkladné konfrontace člověka s pozůstatky Osvětimi.

                                                                  Anna Olivíková, 7.B  a  Mgr. Martina Švíková, učitelka dějepisu