Voda pro život - literární soutěž

Ekologické centrum Most pro Krušnohoří, společně se statutárním městem Most, pořádá v prostorách obchodního centra Central v Mostě ve dnech 06.- 07.11.2013 akci pro veřejnost nazvanou Brána ekologie otevřená aneb Voda pro život. Cílem akce je veřejnosti připomenout, že život každého z nás závisí na vodě, její kvalitě i dostupnosti.

Po dobu dvou dnů budou v OC Central promítány filmy, prezentovány divadelní představení a výstavy a to vše s tématem VODY.

K tomuto projektu se připojily i dvě žákyně naší školy, které obeslaly soutěž v sekci   Literární tvorba svými povídkami o vodě.

VODA

Soňa Jankovičová, 14 let

9. B

Vyšla jsem z domu, přivolala jsem si výtah, vstoupila jsem do něj a zmáčkla P jako přízemí. Vystoupila jsem a šla ke vchodovým dveřím, strčila jsem klíč do zámku, odemkla a otevřela. Sešla jsem ze schodů a šla směrem k řece. Řeka byla daleko, ale při poslouchání písniček to uběhlo rychle. Došla jsem k řece. Uvědomila jsem si, že jsem tam dlouho nebyla a bylo to tam docela hodně zarostlý. Tak jsem se vydala k největšímu jezeru v kraji, osobně mi to tak nepřijde, ale když se to říká, tak to bude asi pravda. Na cestě byli jámy, zakopla jsem, bolel mě kotník, ale k jezeru jsem došla. Sedla jsem si na břeh a sledovala vodu, jak se pomalounku hýbe, vítr jí vznášel ve vzduchu, tvořili se malilinkatý vlny. Najednou začalo poprchávat, nebyl to veliký déšť, tak jsem ještě seděla na břehu, pořád jsem slyšela, jak kape voda na jezero, šlo to pořád slyšet: Kap, kap, kap, Začalo pršet čím dál víc a mně se zkudrnatěli vlasy, byli čím dál víc kudrnaté. Byla jsem už celá promoklá a začala mi být zima. Zvedla jsem se, ale ten kotník mě pořád bolel, rozhýbala jsem ho a vydala na cestu domů. Šla jsem přes silnici, strašně tam voněl mokrý asfalt. Z minuty na minutu přestalo pršet, ještě se ani nestmívalo, tak jsem se vrátila k jezeru a pozorovala ho. Nevím, proč jsem ho pozorovala, asi jsem si potřebovala pročistit hlavu od školy, od rodiny, no prostě ode všeho. Přestala mi hrát moje oblíbená písnička, nevěděla jsem proč a v tu dobu mi začal strašně řvát telefon, vůbec mě nenapadlo proč. Byl to hovor, nebyl důležitý, byl od operátora. Zaposlouchala jsem se do své oblíbené písničky, když opět začalo poprchávat a postupně víc a víc. Stmívalo se a já se vydala domů, byla jsem znova u voňavého asfaltu. Nikdo nikde, připadala jsem si, jako kdyby vyhubili lidstvo, nikde ani noha. Přešla jsem přechod, nejela žádná auta, bylo mi docela smutno. Šla jsem kolem pupy, kde jsem opět čichala vůni benzínu a nafty. Viděla jsem svůj barák, šla k němu a viděla sousedy, oddychla jsem si, nevyhubili lidstvo, byla jsem radostní bez sebe, odemkla venkovní dveře, nastoupila do výtahu a odemkla si domovní dveře, a byla doma.

Sundala jsem si mokré oblečení a rovnou jsem ho vyprala v čisté vodě a nechala usušit. Umyla jsem si obličej, rozmazanou řasenku a tužku. Vypadalo to, jako kdybych brečela, ale já u toho jezera byla šťastná, v této době mi nic nechybělo. Šla jsem se koukat na televizi, byl zrovna den vody, tak o tom dávali dokument. Zajímavý a poučný dokument. Žijí v takové chudobě, nemají vodu, čistou vodu, pijí špinavou a umírají, sice jsou černí, ale mají srdce, mají právo žít svůj nádherný život. Rozhodla jsem se, že tyto rodiny s dětmi podpořím a pošlu jim peníze na čistou pitnou vodu. Byla jsem šťastná, že jsem pomohla bezmocným.

VODA JE DAR

Alena Bartesová, 14 let

9. B

Břeh jezera byl pokryt tenkou vrstvou sněhu, který se v záři zimního slunce třpytil jako tisíce diamantů. Připadala si jako v království Sněhové královny, jako v nebi.

Na tvářích jí zaštípal chlad a slzy, jež se jí tiše kutálely po tvářích. Do teď si ani neuvědomila, že pláče. Hrdlo se jí svíralo úzkostí, srdce jí krvácelo, a možná právě proto mířila na jediné známé místo, kde by mohla být sama, daleko od těch zlých a nepřejících lidí.

Všude kolem ní tančily vločky svůj prostý, ale po všech stránkách dokonalý tanec, zachytávaly se jí na řasách a s povzdechem tály. Pozorovala je, vpíjela se do nich očima a nedokázala uvěřit, že pro mnohé lidi je to něco naprosto všedního, nestojícího za zvednutí zraku od nedělních novin. Nechala je, ať jí padají do vlasů, a poslouchala ševel větru. Nad hlavou se jí splétaly větve stromů jako ruce milenců, ozdobené drobnými rampouchy.

Jako ve snách zvedla dlaň v měkké bezprstové rukavici a sledovala, jak usedají na jemnou vlnu. Byly tak krásné. Dívala se na ně a všimla si, jak sebou v tiché agónii škubou, snažíc se vyvléknout z hladkých vláken a pokračovat dál ve své cestě. Ty, které ucítily teplo sálající z její kůže skrz tenkou látku, se pozvolna začaly rozpouštět. Nechtěla jim ublížit. Zdály se tak křehké, zranitelné. Zvedla tedy ruku ke svým rtům a jemně do nich foukla, až se šťastně rozletěly vstříc nové budoucnosti.

Přesně v momentu, kdy nechala klesnout paži zpátky podél těla, jej spatřila. Seděl na starém, dřevěném molu, nohy spuštěné přes okraj, a bezmyšlenkovitě házel kamínky do jezera, pozorujíc, jak klesají ke dnu a zanechávají za sebou zčeřenou hladinu. Kučeravé vlásky vykukující zpod pletené čepice měly v záři zapadajícího slunce stejnou barvu jako roztavené zlato.

Tak moc ji udivilo, že zde někoho vidí, až ztuhla uprostřed pohybu. Tohle přeci bylo její místo! Chlapec dál rozbíjel svůj odraz ve vodě na tisíce vlnek, nevnímajíc své okolí. Všechno v ní se svíralo a svářelo pocitem nerozhodnosti – jedna polovina jejího já chtěla zbaběle vzít nohy na ramena a utéct potencionální hrozbě, zatímco druhá se až zoufale držela naděje, že ne každý v tomhle světě je tak hrozný, jak si mnohdy mylně myslela. Mozek raději stáhl rolety; dělej si, co chceš, ale pak za mnou nechoď s brekem. Stála tam, minuty plynuly stejně rychle jako voda v rozbouřené řece, a zvažovala veškeré pro a proti. Nakonec přeci jenom dospěla k – pro její první půlku ne tak docela pozitivnímu – závěru.

„Ahoj,“ oslovila ho nesměle.

Mladík sebou překvapením škubl a otočil se. Dlouho na ni jen zkoumavě zíral, než se mu koutky úst roztáhly v úsměvu. „Ahoj,“ pozdravil ji. Pak tázavě naklonil hlavu ke straně. „Ty pláčeš?“

„Ne,“ zalhala a spojila ruce za zády.

„Tak to jo. Netušil jsem, že lidem tečou slzy jen tak pro nic za nic,“ zahučel a jal se ublíženě civět na opačnou stranu. Všimla si, jak v prstech zaťatých v pěst drtí oblázek. 

Nervózně přešlápla. Navozování přátelství jí nikdy moc nešlo. „A co tady děláš?“

Místo odpovědi napřáhl ruku, obkreslil paží ve vzduchu oblouk a vrhl kamínek před sebe. Dvakrát se odrazil od hladiny jako od skla, než zmizel ve vodních hlubinách.

„Hezký žabky,“ prohodila pochvalně.

„Rád se sem chodím dívat na jezero. Jen tak. Čtu z něj jako z knihy, uklidňuje to,“ odvětil jí na předchozí otázku, jako odměnou za tak hezkou lichotku.

„Uklidňuje?“ podivila se.

„Ano, uklidňuje. Voda je dar,“ rozesmál se. Popadl další šutr a užuž se ho chystal hodit, když se náhle zarazil. Obrátil se k ní a v očích mu plály šibalské jiskřičky. „Chceš si taky